Život poválečný

Obnovené Československo

Po těžkých válečných letech začínal mírový život. Československo se obnovilo jako demokratický stát. Postupně byly nastoleny všechny svobody. Nastala řada změn. Byla uzavřena dohoda o odstoupení Podkarpatské Rusi, která byla připojena k Sovětskému svazu. Byl proveden odsun německého obyvatelstva z Československa. Ve velké většině se totiž tito občané podíleli na rozbití republiky v roce 1938. V průmyslu došlo ke znárodnění velkých továren, dolů, hutí a bank. Byly zabaveny soukromým majitelům a staly se společným majetkem státu.

Vítězem prvních poválečných voleb se v roce 1946 stala Komunistická strana Československa. V únoru 1948 odstranili komunisté z vlády své politické odpůrce a převzali všechnu moc ve státě. Československo přestalo být demokratickým státem. Byla zde nastolena nedemokratická, totalitní vláda jedné strany. Byla zahájena přeměna hospodářství. Dokončilo se znárodnění podniků a továren, následovala likvidace soukromých firem řemeslníků, živnostníků a obchodníků.

Podobně na venkově byli rolníci nuceni násilně ke společnému hospodaření v jednotných zemědělských družstvech. Celé hospodářství bylo řízeno pětiletými plány. V Československu byl budován socialismus podle sovětského vzoru.

Návrat do vlasti

Po prožitých hrůzách války začali lidé vychutnávat příjemné stránky života. První měsíce byly plné nadšení z míru a ze svobody. Konaly se různé oslavy a mítinky, živě se diskutovalo o politice, byly obnovovány všechny spolky a organizace. Mnoho rodin se těšilo z návratu svých blízkých. Již v květnu 1945 podepsal prezident Edvard Beneš první dekret v osvobozené republice. Následovaly další dekrety, na základě kterých byli potrestáni občané, kteří spolupracovali s okupanty. Dekrety vznikly proto, že dosud nebylo ustaveno Prozatímní národní shromáždění. To je poté schválilo, proto se staly zákony. Celkem bylo vydáno 143 dekretů prezidenta republiky, z toho 45 za války v zahraničí.

Do naší vlasti se také navrátili z Velké Británie čeští a slovenští letci. V Praze byli přivítáni prezidentem Benešem, neboť to byli právě naši letci, kteří svou statečností pomohli, aby Velká Británie uznala za války československou vládu v Londýně.

Velkou změnou v rozloze našeho státu bylo odtržení Podkarpatské Rusi, která se po druhé světové válce stala součástí Sovětského svazu.

Obnova hospodářství

Všední život po válce nebyl jednoduchý, protože potravin a zboží byl stále nedostatek. Důležité bylo uvést do provozu zničené podniky (některé byly poškozené nálety spojeneckého letectva, jiné utrpěly frontovými boji). Rozvráceno bylo i zemědělství.

V zemi muselo být zavedeno přídělové hospodářství za pomoci lístkového systému.

Prezident Edvard Beneš jmenoval novou vládu v čele s Klementem Gottwaldem. Byli v ní zástupci všech občanů, sociální demokraté, národní socialisté, lidovci, slovenská Demokratická strana i ministři bez politické příslušnosti. Převahu měli čeští a slovenští komunisté. Československo podléhalo stále více vlivu Sovětského svazu a komunisté dělali vše pro to, aby vládli sami.

Ekonomický základ režimu lidové demokracie vytvořily znárodnění, pozemková reforma a nová opatření v sociální politice. V říjnu 1945 proběhlo znárodnění bank, pojišťoven, klíčového průmyslu, dolů a ostatních závodů s více než 500 zaměstnanci. Vláda rozhodla majetek Němců, zrádců a kolaborantů znárodnit bez náhrady, ostatní za náhradu. Výsledkem byl ekonomicky silný a ucelený zestátněný sektor, který měl sehrát rozhodující úlohu při obnově a budování poválečného hospodářství. Rozsáhlé znárodnění bylo především v zájmu Komunistické strany Československa.

Odsun Němců

Odsun Němců z českého pohraničí byl největší poválečnou proměnou v Československu. První úvahy o tomto řešení se objevily již po Mnichovu. V průběhu války myšlenku odsunu podpořily obě západní velmoci (USA a Velká Británie) i Sovětský svaz. O odsunu občanů německé národnosti rozhodla postupimská konference v srpnu 1945. Organizovanému odsunu předcházel od května do června 1945 divoký odsun, živelné vyhánění provázené násilnými akty. Při něm byly často překročeny všechny míry slušného lidského chování. Vyhánění Němci byli často postříleni. Česká vláda o této zvůli věděla, přesto chtěla uskutečnit rychlý odsun co největšího počtu Němců.

Z naší republiky se museli vystěhovat němečtí obyvatelé, kteří se podíleli na rozbití republiky, během války podporovali Adolfa Hitlera a k českému národu se chovali nepřátelsky. Nesměli si s sebou vzít svůj majetek. Ten jim byl zabrán a rozdělen českým občanům. V českém pohraničí tak zbylo mnoho neobydlených domů, často celé vesnice. Právě sem se vydávali mnozí Češi zbohatnout. V pohraničí drancovali, chovali se vlastně jako zločinci. Říkalo se jim zlatokopové.

Organizovaný odsun Němců proběhl pod dozorem Spojenecké kontrolní rady z větší části v průběhu roku 1946. Celkem odešly z Československa téměř tři miliony Němců. Na našem území zůstalo asi 185 000 příslušníků německé národnosti, většinou antifašistů, specialistů a osob ze smíšených manželství.

Zhoršování vztahů

V květnu 1946 se konaly první poválečné parlamentní volby. Většina představitelů nekomunistických stran předpokládala volební neúspěch komunistů. Předvolební boj byl velmi ostrý. Volby nakonec přinesly vysoké volební vítězství komunistům zejména díky jejich demagogické zemědělské politice (slíbili rozdělit zemědělskou půdu všem rolníkům). Zanedlouho se ukázalo, že výsledek voleb je nejen porážkou nekomunistů, ale i ohrožením znovuvybudování demokracie v Československu. Předseda komunistů, Klement Gottwald, byl jmenován předsedou vlády. Komunisté, podporováni Sovětským svazem, získávali stále větší moc.

V druhé polovině roku 1946 a hlavně v roce 1947 se zhoršovaly vztahy ve vládě i v parlamentu. Komunistická strana totiž začala omezovat svobody občanů. Mnoho lidí přesto komunistům uvěřilo, že když se zbaví továrníků a statkářů, bude se jim žít lépe. Prezident Beneš i nekomunističtí členové vlády Gottwaldovi ustupovali. Když komunistický ministr vnitra Nosek koncem roku 1947 propustil osm pražských nekomunistických policejních důstojníků a nahradil je členy komunistické strany, demokratičtí ministři na protest odešli v únoru 1948 z vlády. Podali prezidentu Benešovi společně demisi a vzdali se dalšího členství ve vládě.

Únor 1948

Klement Gottwald využil při vládní krizi všech možností, které se mu nabízely. Bylo rozhodnuto ustavovat akční výbory Národní fronty. Jejich nelegálně přisvojená pravomoc z nich udělala rozhodující mocenskou sílu ve státě. 21. února 1948 se z podnětu komunistů sešla na Staroměstském náměstí masová manifestace. Klement Gottwald tu přednesl projev o komunistickém řešení vládní krize. Obdobná shromáždění se konala v dalších průmyslových městech. Komunisté vyzbrojili své členy a vyslali je do ulic pod názvem Lidové milice. Do ulic Prahy vyšlo sedm tisíc milicionářů, každý vyzbrojen puškou a 200 náboji ostré munice. V celém Československu se milicionáři zmocnili "svých" závodů a statků. Městské a venkovské milice vypochodovaly s puškami v rukou, aby demonstrovaly svou moc.

V prvních chvílích krize udržel Klement Gottwald díky postoji sociálně demokratických a dvou nestranických ministrů těsnou většinu ve vládě, a proto mohl odmítat výzvy k odstoupení vlády. Nátlak na prezidenta Edvarda Beneše, aby přijal demisi nekomunistických ministrů, zvýšila 24. února 1948 jednohodinová generální stávka organizovaná pod patronací Komunistické strany Československa.

Prezident Beneš podlehl nátlaku, demisi demokratických ministrů přijal a Klement Gottwald jako předseda vlády doplnil vládu komunistickými politiky. Tak se uzavřel komunistický převrat v Československu. Komunisté začali obsazovat všechna vedoucí místa ve městech i na vesnicích svými členy a odstraňovali z nich své odpůrce. V únoru 1948 tak byla v Československu nastolena totalitní moc komunistické strany.

Po roce 1948 přišla další rána, tentokrát dopadla na venkov jako celek. V rámci kolektivizace venkova komunisté zlikvidovali velké selské rody, celé rodiny, označené za kulacké, často deportovali do odlehlých oblastí. Vyvlastnili i menším sedlákům veškerou půdu, nahnali je do družstev, rozorali meze, postupně zničili drobné podnikatele, pronásledovali církev atd. Vytrhli tím venkovské obyvatelstvo z jeho staletých kořenů, ze života, který byl v mnoha ohledech nesmírně tvrdý a těžký, ale měl svůj rytmus a svá pravidla.

Velcí sedláci například ve vsích působili jako autority a zajišťovatelé práce. Selské rody držely venkovské společenství pohromadě. Podobně nezastupitelnou roli měla víra, bohoslužby, faráři. Vše se náhle ztratilo, přirozenou autoritu nahradil nadekretovaný komunistický úředník a předseda Národního výboru. Přirozenou vzájemnou pomoc (jeden bez druhého bychom nepřežili) nahradilo nadiktované družstevnictví. Tak jako jinde, tak i na vsi se ztratil respekt k majetku. Vytvořily se bariéry mezi rodinami, které patřily k persekvovaným - a rodinami, které se na persekuci podílely.

Svazarm a spartakiáda

Protože armáda chtěla muže už částečně odborně připravené, byla zřízena organizace, která se o to starala. Jmenovala se Svaz pro spolupráci s armádou, zkráceně Svazarm. Tato organizace nejen zajišťovala výcvik branců pro armádu a zastřešovala všechny branné sporty, a hlavně byla jedinou institucí, v jejíž autoškole mohl občan absolvovat řidičský výcvik. Soustředěni v ní byli sportovní motoristé, sportovní letci, střelci, kynologové apod. Základní organizace Svazarmu byly v každé větší obci, ve větších podnicích a školách. Tyto organizace pořádaly sportovní podniky (závody motorových vozidel aj.), a také měly vlastní vystoupení na spartakiádách.

Spartakiády byla vystoupení cvičenců. Byla to jednak napodobenina bývalých populárních prvorepublikových sokolských sletů, jednak připomínka komunistického "truc podniku", který pod tímto jménem kdysi komunističtí cvičenci uspořádali v Maninech. První velká spartakiáda na strahovském stadionu se uskutečnila v roce 1955, další vždy po pěti letech. Nácvik na spartakiádu byl náplní tělesné výchovy téměř na všech školách. Mimo školní mládeže nacvičovali dospělí dobrovolníci ve sportovních organizacích a v armádě.

Armáda se zúčastňovala spartakiády dvěma vystoupeními: cvičením prostným a gymnastickým. Jestliže ve školách byl nácvik spartakiádního cvičení nepříjemnou zátěží, v armádě to byla "ulejvárna", protože armádní cvičenci byli vyřazeni z vojenského výcviku i služeb. Před vystoupeními měli dlouhá soustředění, na kterých program pilovali téměř k dokonalosti. A také se opalovali, protože snědá pleť patřila k bílému spartakiádnímu úboru.

Během spartakiádních vystoupeních v Praze - předtím spartakiády místní, okresní, krajské, celostátní - vojáci byli ubytováni ve stanech někde za Prahou, ostatní cvičenci v pražských školách (tělocvičnách) vybavených "spartakiádními lehátky". Stravování pro cvičence bylo zdarma. Diváci na spartakiádu v Praze přijížděli z celé republiky i zahraničí (kde byla značná propagace spartakiády), přičemž měli velké slevy na dopravu. Spartakiádní stadion na Strahově, který měl kapacitu 200.000 diváků, nikdy nezel prázdnotou, i když třeba pršelo.

Spartakiáda byla velkou propagací socializmu, ale život v pražských ulicích příliš neovlivnila. To se každoročně dařilo oslavám Prvního máje. Ty se sice konaly v každém městě, ale v Praze byly nejokázalejší. Už od časného rána byla celá země pražským rozhlasem a televizí informována o tom, jak se všichni pražští pracující, studenti a žáci, vybaveni transparenty, vlajkami a mávátky, řadí v ulicích. Udýchaní reportéři dělali rozhovory s nejnadšenějšími účastníky průvodu, kteří se s posluchači dělili o radost ze splněného plánu a z nových závazků. Potom se všichni spojili do průvodu, který zamířil na Letnou, kde radující se a jásající účastníci průvodu upřímně pozdravovali spokojeně se usmívající představitele strany a vlády.

Cestování

Volně, na občanku a bez víz a cestovat před rokem 1989 se soukromě prakticky dalo jen do některých "socialistických" států, mimo SSSR a Jugoslávii. Nejvíce se cestovalo do Východního Německa a Maďarska. Jezdilo se tam hlavně za nákupy zboží. V NDR bylo možné nakoupit zboží tamní produkce, které mělo dobrou kvalitu a bylo o něco levnější než podobné u nás, v Maďarsku bylo možné koupit některé zboží ze Západu.

Největším problémem byl přejezd hranic. Celníci byli schopni rozebrat celý autobus, jestli někdo nemá u sebe víc než 300 korun. Prohlídka zavazadel a kapes byla běžná věc. Každá maličkost, kterou při cestě ven měl člověk u sebe, musela být napsaná v celním prohlášení a při cestě domů ji musel cestující mít. Rovněž všechno nakoupené a přivážené zboží muselo být v celním prohlášení.

Do Jugoslávie a kapitalistických států se jezdilo s cestovními kancelářemi, soukromě jen po obdržení deviz od Státní banky, což pro bylo prakticky jen pro komunisty a aktivní spolupracovníky komunistického režimu. Cestovních kanceláři bylo pár (Čedok, Rekrea, CKM) a zájezdy byly silně předražené. Cena týdenního zájezdu do Vídně a Dolních Rakous vyšla na 8.000 až 10.000 korun. Do SSSR byly pořádány vlastně jen podnikové zájezdy, z větší části hrazené ROH.

Mimo celní byla i pasová kontrola, kterou prováděly orgány ministerstva vnitra, včetně Pohraniční stráže. Právě pohraniční stráž už mnoho kilometrů před hraničním přechodem pozorovala lidi přijíždějící a přicházející k hraničnímu přechodu a dávala hlášení kontrolním hlídkám. Vlakové kontroly začínaly 30 a více kilometrů před státní hranicí se Západním Německem a Rakouskem. Zapomenutí občanky se rovnalo téměř jistému zadržení, odvedení do kasáren pohraniční stráže a mnohahodinové (12 hodin a více) čekání, až příslušný důstojník telefonicky v evidenci obyvatel zjistí a ověří totožnost. V blízkosti státní hranice byl každý neznámý člověk podezřelý. Mít u sebe fotoaparát bylo stejné provinění jako nemít občanský průkaz.

Cizinců moc nepřijíždělo, ti mířili buď do Prahy, nebo Karlových Varů. Přesto jejich zásluhou zde vznikla sorta vexláků, kteří od nich kupovali zahraniční měnu, kterou buď s velkým ziskem prodávali lidem, kteří chtěli jet do zahraničí, ale hlavně měnili za tuzexové bony, za které se v prodejnách Tuzex (podnik zahraničního obchodu) dalo koupit západní zboží. Tyto prodejny byly pouze v Praze, Karlových Varech, Bratislavě a Brně, postupně byly otvírány i v dalších krajských městech. 1 tuzexová poukázka (bon) se na černém trhu obyčejně prodávala za 5 korun.

Nákup automobilu byl pro mnoho lidí, zásluhou panikářů a prospěchářů, nepříjemným zážitkem. Lidé se zapisovali do různých pořadníků, upláceli prodavače a čekali mnoho let. Plánovací systém nebyl schopen rovnoměrně vozy dávat od výrobce přímo do prodejny. Byla tedy období, kdy byly prodejny prázdné, a byla období, kdy se objevila spousta vozů volně-mimo pořadí. Stačilo přijít, zaplatit a odjet. To bohužel obhájci front a pořadníků ještě dnes neradi slyší.

V silničním provozu panovala hierarchie. Byla dána jednak vyhláškou (osobní auta směla jet maximálně 90 km/hod, motocykly a autobusy 80 km/hod a nákladní auta 70 km/hod.), jednak nepsanými zákony mezi řidiči. Nejrychlejší, a měly přednost, byly Tatry 603 a Volhy, pak byly Lady, Žigulíky, Fiaty a různé tuzexové vozy, následovaly Š-120, Dacie, Wartburgy, po nich Š-105, Š-110,Š-100 a Moskviče. Na posledním místě byly Trabanty a starší vozy jako Š-Oktavie. 

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hlavn%C3%AD_strana